pohřební symboly

POHŘEBNÍ OBŘADY A KŘÍŽ

Každý z momentů křesťanského pohřbu se koná s důstojností a náboženským vědomím.

Hned po smrti se dělá malý kříž na čelo a zavřou víčka na očích, jako když se dává dítě spát. Poté se zavře rakev a příkrov se ozdobí prostým křížem. Nakonec se zasype hrob a nad rovem zase stojí: kříž. Dokonce i člověk, který svůj život nespojil s Ježíšem Kristem, má na náhrobku symbol našeho Pána: jeho datum smrti je označeno křížkem. Lhostejno kdo-kdy-proč-jak zemřel, nakonec vidíme kříž.

Naznačuje to trampská píseň “Jen tři kříže z bílýho kamení” kde se zpívá: “první kříž má pod sebou jen hřích”. Každý má na hrobě kříž. Ale nezáleží, co je pod křížem. Důležité je, co je nad křížem / nebo za křížem - filosoficky řečeno - na co odkazuje kříž: byl jeden muž, který zemřel na kříži… který zemřel nespravedlivě tou nejhorší myslitelnou smrtí… ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. A my se dovoláváme Boží moci: nás také! Pamatuj na tebe prosící! I nás a naše zesnulé probuď k životu! Kříž je tak znamením naděje na vysvobození, které odkazuje k nebi. Proto s křížem a před křížem a pod křížem se modlíme, aby na nás slabých lidech uskutečnil, co na Ježíši Kristu ukřižovaném a vzkříšeném.

POHŘEBNÍ OBŘADY A RAKEV

Poslední majetek, který člověk dostane, je hrob - a poslední věc, kterou člověk potřebuje, je rakev. Nejsou to jen praktické způsoby, kterými uskutečňujeme poslední rozloučení a uchováváme památku na naše zesnulé, protože způsobů pochovávání nebo nepohřbívání je mnoho, ale jedná se o výmluvná znamení naší víry: křesťané jsou pochováváni do země jako byl pochován Kristus - věřící jsou ukládáni do rakví jako těla mučedníků byla uložena v sarkofázích - poblíž kostela, aby se ukázalo společenství živých i mrtvých v Kristu. Na svatém poli posetém těly se naplňuje biblická představa, jak je to se zmrtvýchvstáním: “Rozsívá se nesličné, vstane slavné; rozsívá se nemocné, vstane mocné; Rozsívá se tělo tělesné, vstane tělo duchovní.”

Když očekáváme vzkříšení mrtvých, vidíme před sebou obrazně motýlí kuklu, ze které na konci věků vstane nové proměněné tělo. Proto se zemřelými nakládáme jinak než ostatní: neboť stále budou patřit k nám.

Už to, jak s rakví nakládáme v kostele, ukazuje na projev svazků existujících mezi zesnulými a příbuznými: je otočena nohama k oltáři, jakoby stáli mezi svými a hleděli na oltář. Společně se modlíme v rozhodující chvíli. 

POHŘEB A FIALOVÁ BARVA

Při obřadech se používají symboly, které vyjadřují poselství, pocity a postoje. Symbolů při obřadech je mnoho: jsou to svíce a paškál, popel, tělesné postoje jako klečení a prostrace, náboženské obrazy, oděvy s jejich barvami… byl by to dlouhý seznam. Je zajímavé proniknout do smyslu bohoslužby, která k nám promlouvá prostřednictvím symbolů a gest.

Od starověkého Říma je se smutkem spojena černá, která symbolizuje smrt. Je to barva pro pozůstalé i pro liturgické oděvy, protože poukazuje na temnotu a odráží zármutek ze smrti. A poukazuje na skutečnost, že zesnulí potřebují modlitby, protože nevidí ráj, ale přebývají dosud v očišťování mimo Boží světlo.

Od dob II. vatikánského koncilu se používá fialová barva v postu i v adventu a při pohřbu - pro svůj význam pokání. Pohřební obřady jsou totiž chvílí, kdy jsou pozůstalí vybízení k modlitbě a pokání za duše zesnulých. A fialová barva nám připomíná tento duchovní aspekt. Pohledem na fialovou se naznačuje: nemysli na temnotu smrti, ale uvědom si, že tmavá noc přechází a bude rozjasněna světlem. Fialová barva pokání byla černou temnotou hříchu, do které proniklo světlo naděje na záchranu. Zatímco smutek, který vede jen k oplakávání těla, je neužitečný - tak obřad, který povzbuzuje k pokoře a pokání, přivádí k účinné modlitbě za duši.

KADIDLO PŘI POHŘBU

V kostele k nám promlouvá Boží slovo z Bible, ale promlouvají k nám také symboly. Při pohřbu nelze vynechat tři symboly: hořící paškál, požehnanou vodu a kadidlo. Okuřování kadidlem při pohřbu je vlastně jediná situace, kdy se každému věřícímu jednotlivě dostává této pocty. Zatímco ostatní by řekli: tělo je neživé, můžete ho svrhnout ze skály, pohodit supům, pustit po vodě - tak křesťané řeknou: pojďme mu prokázat poctu, kterou nikdy nemělo. 

Všechno, co se používá v kostele, je přírodní - nic umělého. A kadidlo je cenné právě proto, že je v přírodě vzácné (nelze vyrábět chemicky v továrnách ve velkém množství), jsou to drobné části pryskyřice z pouštních keřů. Jak ceněné bylo ve starověku nám ukázala vánoční scéna klanění tří králů: malému Ježíšovi přinášejí kadidlo spolu ze zlatem jako rovnocené. Proto se kadidlo po tisíciletí používalo výlučně v chrámech: je tak mimořádné, že se dává pouze Bohu. V jeruzalémském chrámě se Bohu obětovalo kadidlo při ranní a večerní modlitbě, aby prosby lidí vystupovali do nebe spolu s vonným dýmem. Křesťané začali kadidlo používat až po zániku pohanství od IV. století (aby pravému Bohu neobětovali to, co dávali falešným modlám a falešným pánům). A používáme ho nejen v chrámu - pro Ježíše přítomného v Eucharistii a slovech Evangelia, ale také zcela mimořádným způsobem pro okouření těla, ze kterého vyprchal pozemský život. Je to znamení, že křesťan je sám Boží chrám. Má nám připomenout, že v tomto těle byl člověk pokřtěn a to nelze zapomenout ani po smrti. Díky tomuto tělo a v tomto těle se člověk modlil a pomáhal bližním dobrými skutky. Okuřovaní kadidlem je tak projevem veliké pocty. A zároveň je projevem nesmírné naděje: představujeme se, že kadidlový kouř doprovází symbolicky modlitby vzhůru a také vede duše vzhůru k jejich Původci.

PAŠKÁL PŘI POHŘBU

S ohromnou radostí jsme oslavovali při loňských Velikonocích neuvěřitelnou událost Ježíšova zmrtvýchvstání. Jenže od toho slavného okamžiku uplynula dlouhá doba a my bychom mohli být pohlceni každodenními starostmi - a zapomenout - a ztratit naději - a přijít o radost. Chtěli jsme předejít oněm očekávaným obtížím, připravit se na těžkosti a naopak si uchovat potřebné “světlo”. Proto jsme velikou-noc Ježíšova vítězství nad smrtí slavili s mnoha vnějšími gesty: vykřesaný oheň nám představoval naději a od něj zapálená mohutná velikonoční svíce zosobňovala Krista, který rozjasňuje náš život.

A právě v tuto smutnou chvíli posledního rozloučení stavíme k rakvi sobě před oči tuto velikonoční svíci. Byla posvěcena velikonočním ohněm a zpěvem chvalozpěvu, aby upevňovala naši víru. Paškál tu symbolizuje světlo víry. 

Poprvé pro člověka hořel paškál při křtu a od něj kmotr zapálil křestní svíci na znamení, že bude pro dítě opatrovat “světlo Kristovo”, aby mohlo na zemi žít bezpečně (tím, že bude rozlišovat dobro od zla). Potom každé Velikonoce: od slavnosti zmrtvýchvstání Ježíše Krista až do oslavy jeho nanebevstoupení svítil paškál při čtení evangelia (jako viditelné znamení, že s námi je Ježíš, jehož slova jsou světlem našeho života).

A dnes naposledy, při pohřbu, se člověku zažíhá světlo paškálu u rakve - jako symbol, že neodešel do temnot, ale že mu “svítí věčné světlo”.

Paškál s pěti kadidlovými zrny podle pěti Kristových ran zastupuje Krista. Velikonoční svíce označená prvním a posledním písmenem starověké abecedy (alfou a omegou) ukazuje, že Bůh je s námi od začátku až do konce. Tento plamen nám hlásá, že máme světlo, které nezhasne, ale svítí na cestu do věčnosti.

_____________________

poznámky pod čarou: 

píseň k požehnání je poprvé zmiňována roku 384 a od roku 701 se na ní zapisuje datum

k paškálu, který požíval velké vážnosti, byli přiváděni lidé ke slavnostní přísaze (proto se říká “vzít na paškál” ve smyslu důkladně vyslechnout)

od dob sv. Radegunda (587) bývalo zvykem věnovat kostelu svíci podle výšky osoby, za kterou se modlilo

zbytky vosku se používaly na svíce při pohřbu chudých a tzv. agnusky (reliéfy beránka)

 

Obrázky

Ilustrační foto

Ilustrační foto